V Iráku jsem myslela, že už tu hrůzu neunesu. Mojí psychohygienou jsou projekty pomoci, přiznává fotografka Jarmila Štuková

25. únor 2024

Už bezmála 20 let jezdí fotit do rizikových oblastí a patří mezi naše nejznámější fotografky. Za své snímky získala nejedno ocenění. Jak se vyrovnává s explicitním zlem a proč chce být raději dobrou tetou než mámou? Do pořadu Až na dřeň přišla Jarmila Štuková.

Jarmila Štuková se ráda dívá do minulosti. Jako dítě se prý vidí hlavně se zvířaty, do kterých byla blázen, dokonce se chtěla stát veterinářkou. Její dětství také hodně ovlivnil dědeček – někdejší profesionální voják. Učil ji nejen prosekávat se mačetou lesem, ale také dívat se na lidi jinýma očima.

Od mala měla velký cit pro umění a skládala vlastní písničky. Vrhla se proto do studia na DAMU. Už ve druhém ročníku ale věděla, že divadlo nebude její životní cestou.

„Já jsem hodně prosociální a zajímají mě příběhy. Po DAMU jsem se zamilovala do fotografie a ta láska mě asi nikdy nepustí. Nikdy jsem ale nechtěla fotit třeba architekturu nebo přírodu, vždycky mě zajímal člověk.“

Že je na správné cestě prý zjistila hned na své první výpravě, kdy fotila HIV pozitivní děti i jejich maminky, které ve finanční nouzi prodaly své orgány. Reportáž totiž tehdy vynesla na jejich podporu mnoho peněz. „Tenkrát mi došlo, že můžeme dělat něco zásadního. Že fotka může na něco poukázat.“

Jarmila Štuková

Čiré zlo i hrdinství

Jarmila Štuková o sobě říká, že potřebuje věci vidět na vlastní oči. To je jeden z důvodů, proč jezdí do míst, kterým se ostatní obloukem vyhýbají. A vždy se snaží všímat si alespoň něčeho pozitivního či možnosti posunout věci k lepšímu.

„Ve válečných situacích vidíte čiré zlo a násilí, ale také velké hrdinství.“ Nevadí jí nepohodlí ani spaní v chýši. Zatímco v prvních letech jen fotila, dnes je podle svých slov humanitární fotografkou a svou práci propojuje s pomocí. „Dnes už si neumím představit, že bych dělala jen fotoreportérku,“ přemýšlí.

Jarmila Štuková a Katka Kubalová

Zároveň dodává, že zážitky z cest v ní zůstávají a občas ji doženou. Jedním z momentů, kdy už toho měla opravdu dost, bylo focení v Iráku.

„Poslední den nám jedna žena vyprávěla o autech s výbušninou, která Islámský stát poslal proti domu, kde bylo několik rodin. Držela chlapce, který byl rozřezaný, a její dvě dcerky měly rozsekané oči. To už jsem si fakt myslela, že tolik hrůzy neunesu. Mojí psychohygienou jsou pak projekty pomoci.“

Jarmila Štuková je vdaná, je několikanásobnou tetou, ale mámou z vlastního rozhodnutí není a být nechce. „Já jsem rodinný typ. Jsem ale z rozvedené rodiny a koncept rodiny jsem i kvůli různým zážitkům z dětství neměla. Řekla jsem si, že svět spíš potřebuje mít hodně dobrých tet, než abych měla svého prcka.“

Co během cest zjistila sama o sobě? Jak nabírá sílu, když je jí opravdu moc smutno? Co znamená, že na cestách přepíná na klidnější a špinavější Jarmilu? A je fotografkou, která si snímek vyčeká? Poslechněte si celý rozhovor.

Související