Utrpení židovských obyvatel Liberce neskončilo ani po válce, problémem byla třeba německá národnost

Německá národnost

V koncentračních táborech zemřelo za 2. světové války 716 židovských obyvatel Liberce, domů se jich vrátilo jen 37. Tím ale jejich utrpení neskončilo.

„Jejich situace byla poměrně komplikovaná i vzhledem k tomu, že valná většina z nich byla německy mluvících. To znamená, když oni se vrátili, tak na ně nebylo primárně hleděno státní politikou jako na osoby perzekuované z rasových důvodů, ale jako na Němce. Máme i případy lidí, kteří se navrací z vyhlazovacích koncentračních táborů, a protože v roce 1930 se hlásili k německé národnosti, tak je čekal třeba následně i odsun do některé z okupačních zón Německa. Zkrátka a jednoduše, kdo mluvil německy, rovnal se nacista,“ přiblížila historička Kateřina Portmann z Technické univerzity v Liberci.

Cizinci bez majetku

Tento dějinný paradox ale nebyl jedinou překážkou, která jim ztěžovala návrat do normálního života. „Další zásadní problém byl, že se vrací lidé, kteří jsou zásadně traumatizováni. Přichází do města, kde vlastně už nežije téměř nikdo, koho by znali. Často se neměli ani kam vrátit, protože jejich majetky byly dávno zabrány, arizovány, rozebrány, a následně třeba i jako německý majetek zase konfiskovány československým státem,“ uvedla historička.

Jediní z rodiny

Traumatizující pro přeživší byla i situace, kdy se z celé rodiny vrátil jen jeden člen. Ještě horší to bylo v případě, kdy se vrátilo jen samotné dítě. „Máme konkrétní případ třeba Anny Rosenbachové, jejíž celá rodina se hlásila k české národnosti, která psala svým blízkým do Libníkovic, že se k ní tady lidé nechovají vždycky hezky, že se cítí být na okraji společnosti, že má dojem, že je nechtěná. Mohl to být samozřejmě reálný dojem z chování těch spoluobčanů, ale mohlo to být i způsobené tím traumatem, které měla za sebou, a tím smutkem, že rodiče a bratři se zkrátka nevraceli,“ doplnila Kateřina Portmann.

Příběh Pavla Jelínka

Jedním z posledních přeživších Židů v Liberci je 89letý Pavel Jelínek. Od transportu v první fázi války ho zachránilo to, že pocházel ze smíšeného manželství, a jeho tatínek se s jeho židovskou maminkou nikdy nerozvedl. K transportu byl malý Pavel povolán až v deseti letech, ale to už se psal rok 1945.

„A 27. dubna už měli Němci poněkud jiné starosti, tak jsme utekli do lesa, až nás osvobodila Rudá armáda,“ zavzpomínal Pavel Jelínek. S židovskou částí své rodiny se už nikdy nepotkal. 

Jména židovských rodin Liberce připomínají alespoň takzvané štolprštajny čili Kameny zmizelých. Jeden z nich, před domem libereckých Ruprechticích, nese jméno babičky Pavla Jelínka. Ona sama zahynula v Treblince.