U Romů se tolik neděkuje a vše se říká víc napřímo

10. duben 2021

Zvyky Čechů a Romů se v lecčems liší. Patrné je to už při pozdravu, kdy si Romové neříkají Dobrý den, ale ptají se Odkud jsi? a Kam jdeš? A také se u některých Romů tolik neděkuje, i když se to samozřejmě v různých rodinách liší. Ale pokud se s takovým případem setkáte, rozhodně to není projevem neslušnosti, ale jiné kultury.

Adam Pospíšil pracuje řadu let v organizacích, které poskytují sociální služby romským i českým klientům. Sám sice Rom není, ale jako houslista prožil 11 let s hudebníky z romské kapely Terne čhave. A jak říká, od Romů se naučil řadu věcí – a to i ve výchově dětí.

„Třeba to, že se nemusí za všechno pořád děkovat. Když dítě dostane bonbónek, tak mu nebudu říkat: ‚A jak se řekne?‘ Myslím si, že je něco na tom, že to je skoro až takové terorizování těch dětí, aby pořád za něco děkovaly a prosily – třeba zvlášť aby prosily za jídlo. Tyhle věci Romy dráždí a smějí se nám za to. Já to vidím jako docela pozitivní. Zároveň si myslím, že se pro výchovu dětí hodí takový přístup, kdy se věci ventilují poměrně otevřeně a rychle. Všiml jsem si, že v naší české komunitě někdy trestání ze strany rodičů probíhá tím způsobem, že maminka s dítětem nemluví – a nemluví třeba i den nebo déle: ‚Byl jsi na mě ošklivý!‘ A tohoto jsem si v romské komunitě nevšiml. Tam se to kolikrát řekne velmi explicitně, ale to dítě zase ví za minutu nebo za pět minut, že je všechno v pořádku, že ta maminka ho má ráda a že se nemusí dlouho trápit v nějakých traumatech. Takže tohle jsou takové základní dvě věci, které se mi líbí na výchově romských dětí.“

Že jsou ve výchově dětí v českých a romských rodinách rozdíly, pozoruje i romská pracovnice v sociálních službách Amálie Holubová, která vychovává dceru Mariánku.

„Já to vidím u mojí Mariánky, která ve třídě řekla, když se jich ptali: ‚Tak jak vám říkají?‘ ‚Já jsem diamant naší rodiny, všichni mě milují.‘ Je to diamant, ten nejdražší kámen, který existuje. Ty děti jsou pro nás opravdu dar od Boha, jsou smyslem našeho života. Ve škole se jich ptali: ‚Jak jinak vám říká maminka?‘ ‚Mně říká, ty moje radosti, ty moje štěstí, můj živote.‘ To mluví samo za sebe, že tady žijeme pro ně. Neříkám, že v českých rodinách a jiných kulturách to tak není. Teď mi kosmetička říkala: ‚Ale pro vás to dítě je jako Pán Bůh a nemá moc hranice.֥‘ Na to jsem odpověděla: ‚To ne!‘ Myslím si, že tam je také přísnost, možná v něčem větší rozmazlenost, ale také něco vyžadujeme a chceme. A co se týče trestů, já jsem mojí dceru neuhodila, ale víc diskutujeme, o to víc používáme jiné nástroje. Málokdy jsem v romských rodinách slyšela takové to: ‚Udělej to!‘ ‚A proč?‘ ‚Protože jsem to řekla!‘ To jsem snad ani já jako dítě nezažila.“

Amálie Holubová potvrzuje i to, že komunikace mezi Romy je přímější. A dodává k tomu příklad ze své práce, kde má převážnou většinu kolegů z majoritní společnosti.

„Někdy je napjatá atmosféra, kdy si něco řeknou. My Romové jsme takoví, že je nás slyšet, všechno je emoční i s křikem. V práci byl nějaký problém, nešlo o život. A já jsem si říkala: ‚Ty kolegyně tak okolo sebe chodí, to budeme rozebírat na supervizi, nebo co, vždyť to jsou velké holky...‘ Koukaly se na sebe divně, byly kyselé. Těm kolegyním jsem tehdy řekla: Vy jste experti na Papinův hrnec, budete to dusit, až to pak třeba bouchne a odnese to jak ten Papinův hrnec, tak i okolí. Kdežto my, Romové, to řešíme za horka: teď, křik, všechno, pošleme se nevím kam, ale vyvětrá se to a jde se dál. To odpuštění tam je, proč to s sebou nést? A možná i ty děti jsou vychovávány v tom, že si to umí vyříkat. A teď hned to chci řešit. Možná je to i způsob žití – tady a teď, tím okamžikem, tou přítomností.“

Uzavírá Amálie Holubová z Teplic.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.