Střílel góly jako na běžícím pásu a odmítl nabídku Hitlera. Bicanovi by bylo 100 let

Nejlepší fotbalové roky mu ukradla druhá světová válka, kvůli ní například nikdy nereprezentoval Československo na mistrovství světa a historici mu dlouho upírali góly, které jeden za druhým sázel v protektorátní lize.

Čtěte také

Jinak ho ale nacisté nechali fotbalově dýchat mnohem více než potom komunistický režim. A to i přesto, že Adolf Hitler chtěl, aby Josef Bican přijal německé občanství a nastupoval za říšskou reprezentaci, a slavný kanonýr to odmítl.

„Na začátku, po okupaci, byl vyzván, aby znovu přijal německou národnost a stal se Němcem, protože by ho bývali chtěli mít jako člena národního mužstva Německa. Kolikrát o tom strýček vyprávěl, říkal, jakou zažil hrůzu, protože se bál. To nebylo jen tak, přijít tam mezi ty uniformované SS a říct, že zůstane Čechem. Ale dokázal to,“ říká pamětník válečných událostí a Bicanův synovec Václav Smetana.

V roce osvobození bylo Bicanovi 32 let a mohl před sebou mít podle dobových svědků klidně dalších 18 let ligové kariéry. Jenže jako protirežimní živel z buržoazního klubu, jak útočníka Slavie ocejchovali komunisté, skončil nakonec jako nádeník a kopáč. Políčeno na něj měl hlavně ministr národní obrany Alexej Čepička, který ho nechal nakonec vyštípat i z druholigového Hradce Králové.

Čtěte také

„Přemluvili mě, tak jsem na ten 1. máj šel. A ampliony řvaly ‚Ať žije prezident Zápotocký!‘, jenže lidi řvali ‚Ať žije Bican!‘. Já za to samozřejmě nemohl, ale vrhli se na mě dva kádrováci a řekli mi, že mi radí, abych byl během hodiny z Hradce pryč, že mi s sebou dají dva soudruhy.“

Ti ho vyprovodili až na nádraží a zkontrolovali, že Josef Bican skutečně z města odjel.

Ve Vídni jako doma

Na konci 60. let se přece jen dočkal i zahraničního angažmá, odešel do nižší belgické soutěže trénovat fotbalisty Tongerenu. A po listopadu 1989 se často vracel i do Vídně, kde se 25. září 1913 svým českým rodičům narodil a kde nikdy nepřestal být doma, vzpomíná jiný bývalý reprezentant Josef Kadraba, který se vystěhoval naopak z Československa do Vídně a byl jakousi tamní Bicanovou spojkou.

„Pepa přijel, já mu zařídil to spaní a tak dále. A teď si představte, jak oni tam vždycky měli tu harmoniku a hráli mu a zpívali rakouské písničky. A on slzel a oni byli šťastní, protože on se mezi nimi cítil jako doma,“ připomíná Kadraba Bicanova setkání s bývalými hráči Rapidu Vídeň.