Roky žil na ulici, teď díky koronaviru bydlí v městském bytě. František z Prahy dostal novou šanci

„Tady je kuchyň, pokoj, koupelna, záchod,“ ukazuje František, který před chvílí odemkl dveře svého bytu.

Do sedmého patra činžáku se nastěhoval před dvěma týdny. Městský byt je zatím skoro prázdný. Jak říká sám nový majitel, bezdomovec tolik věcí nemá.

„Není to ještě ono,“ podotýká, ale jedním dechem dodává, že je rád, že není na ulici.

Šestapadesátiletý muž poslední roky přespával vsedě v kolečkovém křesle. Kvůli bércovým vředům přišel o velkou část svých nohou. Teď má v bytě manželskou postel, kterou mu věnovali dobrovolníci.

„Během jednoho dne se nám podařilo sehnat postel, matrace, peřiny a nádobí,“ vyjmenovává Anna Kupková z neziskové organizace Asistence, která chodí Františkovi pomáhat ať už v domácnosti nebo s různým zařizováním.

„Chodíme k lékaři, na úřad práce, aby měl z čeho zaplatit byt, protože ještě nemá ani invalidní důchod ani příspěvek na péči,“ přibližuje Kupková.

František si chce sám i prát, jenže zatím nemá v čem. V bytě chybí pračka. „Prádlo mám namočené a nemám, kam ho hodit,“ podotýká.

Byt už má, teď by se rád ještě vrátil do práce, ideálně ke svému původnímu řemeslu. „Šel bych ještě něco dělat. Předtím jsem dělal 17 let pekařinu,“ vzpomíná.

Střecha nad hlavou

Podobný příběh, jako je ten Františkův, mají podle magistrátu i další lidé. Za tu dobu, co bydleli v hostelech, si našli práci a platí si bydlení.

Střecha nad hlavou je podle ředitele platformy pro sociální bydlení Víta Lesáka pro životní restart velmi důležitá: „Třeba v Londýně se zjistilo, že už samotná základní stabilita na pár týdnů spojená ze stravou, že třikrát denně dostanu stabilní jídlo, ohromně lidem zdravotně pomůže. A pak dokážou řešit další stránky života.“

V pražských hostelech zůstává ještě 250 lidí bez domova. Zůstat tam mohou do března příštího roku. Sociální pracovníci jim pomáhají, aby co nejdříve získali práci a bydlení a vrátili se k běžnějšímu stylu života.