Online rozchod i ghosting se stávají normou. Mezi mladými s nimi má zkušenost třetina lidí

Markéta: Na sociálních sítích kolovala fotka starého páru s otázkou, jak se jim podařilo spolu zůstat 65 let? Odpovídají, že vyrůstali v době, kdy se věci opravovaly, ne vyhazovaly. Přijde vám, že tohle dobře glosuje současný stav? 

Tomáš: Já jsem asi ten příspěvek viděl. Ale přišlo mi to trochu idealizované jako pohádka. Dáme tomu jiný význam, než to mělo. Myslím, že dříve páry šly do práce a investování do vztahu jinak, protože měli zúžené možnosti. Je rozdíl mezi tím, když máme spoustu vztahových voleb. Možností, kam jít. Ale chceme pracovat na vztahu, který máme. A mezitím, když nemáme moc možností, protože nikoho dalšího neznáme. Nevíme, kde bychom hledali.  Moji prarodiče na vesnici, kde vyrůstali, měli málo variant. Dnes jsou možnosti v obrovské míře rozšířené. Trošku do toho rýpu. Nevím, jestli to není pohádkové, že dříve jsme opravovali. Spíš to byl způsob, jak se vyrovnávat se situací, která byla. Bylo to možná projití, hledání cesty. A naopak si myslím, že dnes některé vztahy do toho jdou s tím, že chtějí opravovat. A některé ne, samozřejmě. 

Petr: Je možné, aby nám rozvod nebo rozchod něco přinesl něco dobrého, i když ho nechceme?

Markéta Šetinová, Tomáš Hradilík a Petr Bouška|foto:Klára Nováková, Český rozhlas

Tomáš: Určitě jo. Stigma z rozchodu se vázalo podle mě k selhání jednotlivce. Kéž bychom o tom uvažovali tak, že to je selhání vztahu jako nějaké entity. Něčeho dalšího, co vzniklo. Myslím, že nás blokuje, když si člověk vztáhne rozchod na sebe jako selhání. Co rozchod, rozvod nebo jakýkoli jiný konec může přinést, toho je spousta. Rozchod znamená ne. Takže se můžeme bavit o tom, jestli ne nám může přinést dobré věci. Samozřejmě, že ano. Jakékoli ne otevírá možnost pro to, co ano. A nebýt dál v tom, co nechceme. Takhle by se to dalo zjednodušit. Ale jinak bych mohl vyjmenovávat spousty dalších konkrétních věcí. Za mě ne, je velmi cenné a hodnotné. 

Markéta: Můžeme se o sobě něco důležitého dozvědět z průběhu rozchodů nebo podle toho, jaké vztahy máme s bývalými partnery, zejména pokud se nám některé situace opakují?

Čtěte také

V pasti pohlaví jsme uvízli všichni. Proč už nefungují tradiční role muže a ženy?

Tomáš: Odpověď je úplně jasné ano. I začátek vztahu je úzkostně stresová situace. Vstupujeme do něčeho nového, konec je také velmi úzkostná stresová situace, protože vystupujeme z něčeho známého. Všechno známe rovná se bezpečné. Jsou to dva předěly. Je pěkně čitelné, jaké strategie používáme v prvním kontaktu. Možná se méně věnuje pozornost tomu, jaké strategie používáme v úzkosti, ve stresu ukončování kontaktu. Pro mě je to úplně zlatý důl poznání sebe nebo druhého člověka, když myslím na terapii. A vlastně to začíná už tím, že člověka sleduji. Jak se nám končí sezení, jak se chová v ukončování? Jak mi povídá o ukončení různých vztahů? A často se dostaneme k tomu, jak se loučili se svým rodičem. Jak docházelo k rozpojování s rodiči, když třeba odcházeli na nákupy a do práce? To je všechno jedna linka. 

No mě přijde ještě zajímavé, že když se podíváme na ten vzorek jako celek, tak vidíme. 11 procent lidí má zkušenost s rozchodem přes zprávu, ale když se podíváme do nejmladší věkové kategorie, to znamená mezi osmnácti až 24 lety, tak tam to číslo je 30 procent. A teď si říkám, je to tím, že lidé mladší žijou prostě víc jako online a rozdíl mezi online a offline světem se jim stírá. Nebo jestli je to tím, že prostě mladší lidé asi obecně může být pro ně těžší třeba mít tyhle náročnější vztahové konverzace. 

Markéta: Z dat od Behavia vidíme, že 11 % lidí má zkušenost s rozchodem přes zprávu, ale když se podíváme do nejmladší věkové kategorie mezi 18 až 24 lety, tak tam to číslo je 30 %. Je to tím že mladší žijí více online nebo pro ně může být těžší vést náročnější vztahové konverzace?

Ono se nabízí, že tam není úzkost. Úzkost spojená s tím někomu se dívat do očí a říci mu třeba něco nepříjemného, anebo naopak příjemného. Trochu se u toho stydět. Online je to jednodušší, tak se to začíná brát jako norma. Obávám se, že za pět let to číslo bude ještě vyšší. Nevím, kam to povede. Možná je to pro toho člověka bezpečnější. Nemyslím, že by se měli pobodat, když se potkají, ale bezpečnější na hlubší rovině, pro naši duši. Ale vlastně je to nedůstojné. Já mám nějaké hodnoty, mluvím za sebe, kvůli kterým mi stojí za to jít proti strachu, proti úzkosti. Udělat něco velmi nepříjemného, co mi možná pokazí den. Ale tohle je moje hodnota a ta tvoří moji osobnost, já se o ni opírám. Nebudu ponižovat druhého tím, že ho vyghostuju nebo mu napíšu jedno slovo do esemesky. Vždyť to není důstojné a lidské. 

Poslechněte si celý rozhovor od rozchodech, rozvodech, pauzách a návratech.