Neuvěřitelný příběh taxikáře, který nazpíval duet s Pavlem Bobkem

Pojďme si to na úvod trochu srovnat: Kdo je vlastně Mirek Tabák? Co ho baví, co ho naopak irituje, a proč se vlastně rozhodl jít s kůží na trh?

Mirek je obyčejný sympatický chlapík v nejlepších letech. Má rád svou rodinu, soukromí a práci. Nemá profil na facebooku, ani chytrý telefon. Je to trochu idealista a věci, které ho iritují, si moc nepouští k tělu. Snaží se na všem vidět spíš to pozitivní. Tím ale občas sám irituje ostatní lidi.

"Desku Černej pasažér jsem natočil skutečně už před dvanácti lety. K jejímu vydání jsem se nechal trochu dotlačit. Kamarádi, kteří nahrávky znají celou tu dobu, mi často říkali, že bych se za ně neměl stydět, že se docela povedly. Jenže já jsem se nikdy nepovažoval za zpěváka, spíš jsem chtěl tehdy tak trochu dobrodružně zkusit na co mám - a jestli se to vůbec povede. Hudba byla a je můj koníček, což má tu výhodu, že mě ještě nezahltila a nestihla otrávit. Pak jsem se ale loni vydal na pohřeb Pavla Bobka, potkal se tam s pár lidmi, co se mnou tehdy nahrávali ve studiu, a tam jsem se rozhodl, že alespoň náš společný duet s Pavlem nazvaný Klub štvanců musím přestat tajit. Je to totiž Pavlův mistrovský kousek, nejspíš jeho jediná dosud nevydaná nahrávka. Jsem hrdý na to, že jsem s ním mohl spolupracovat. A od toho už vedla jen krátká cesta k vydání celého alba," říká Mirek Tabák.

Ale jak s tím vším souvisí rozhodnutí zůstat skrytý v anonymitě a pod pseudonymem?

"Během své krátké taxikářské kariéry jsem stihl poznat hodně lidí, kterým kola šoubyznysu zničila život. Nemají skoro žádné soukromí - a když, tak jenom za vysokou zdí svých zahrad. Nemůžou jít ani normálně na kafe, aby je někdo neokukoval nebo nefotil. Navíc já sám jsem nezajímavej chlápek středního věku, co si jenom nahrál pár písniček, tak co," dodává.