Nemluvil jsem, jen sípal. Měl jsem také halucinace, popisuje muž z Prahy těžké onemocnění koronavirem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Den předtím, než onemocněl, ušel Jiří Müller  s manželkou při procházce se psem devět kilometrů. Teď denně zdolává vzdálenost asi kilometr a půl. Pes je pro něj velkou motivací.

Zhruba 5500 lidí v Česku se už vyléčilo z nemoci covid-19. Většina z nich měla lehký průběh onemocnění, ale Jiřímu Müllerovi z Prahy vzal koronavirus dva měsíce života a 14 kilogramů váhy. První dva týdny marodil doma, pak ho rychlá záchranná služba odvezla s dýchacími potížemi do Nemocnice Na Bulovce, kde dalších šest týdnů na plicní ventilaci bojoval o život. Teď se těší, až si bude moct jít s kamarády zahrát fotbal.

Pan Müller si sedí na gauči, opírá se rukama a šlape na rehabilitačním přístroji, který je velice malý a tichý. Má dvě šlapky, stejně jako kolo. „Začal jsem s rehabilitací natvrdo, protože jsem si říkal, že pokud nebudu chodit, je to pro mě konec. Pohyb je pro mě základ.“

Tak cvičí každý den, ráno i večer, třeba patnáct minut. „Teď už to zvládnu krásně. Předtím jsem dvakrát třikrát šlápl, vysílil jsem se a musel si jít lehnout,“ dodává.

„Nakazil jsem se 3. března. Jsme parta takových ‚mladých‘ sportovců-fotbalistů, ve věku 65 a výš. Chodíme každé úterý od pěti do šesti na fotbal, a pak samozřejmě pohovořit do hospody na pivo. Přišel mezi nás spoluhráč, který se ráno vrátil z Izraele s horečkou. Vzal si paralen, přešlo ho to, tak přišel mezi nás a zvládl nás šest nakazit,“ popisuje pětašedesátiletý muž, který je dva roky v důchodu.

Před penzí dva dny v týdnu docházel do institutu pro vzdělávání lékařů, kde dělal finančního manažera čtyř evropských projektů. Do osudného 3. března hrával pravidelně fotbal i nohejbal, chalupařil, cestoval s manželkou a užíval si vnoučat. Když vzpomíná, jak se v Nemocnici Na Bulovce střídavě probouzel a zase upadal do malátného spánku, chvěje se mu hlas.

„V noci i přes den jsem měl připoutané ruce. V nemocnici měli správně strach, abych se nevytrhal z přístrojů, protože jsem byl v takovém stavu, v jakém jsem byl. Byl jsem z toho prostě úplně nervní, vzpomíná. „Trápilo mě, že jsem nemohl mluvit. V podstatě jsem si nemohl o nic říct, protože jsem v sobě měl, jak tomu říkám, trubku. Nemluvil jsem, jenom jsem sípal.“

K dorozumívání s personálem nemocnice pak začal používat tužku a blok. Často ale zvažoval, o co si říct nebo jak často. Jak zdůrazňuje, personál na infekční klinice pracuje za mimořádně náročných podmínek.

„Mají ochranné pomůcky a obleky, jen z nich leje. Dělají po třech hodinách a kdykoli jdou k pacientovi, musí se do toho samozřejmě obléknout. Po probuzení jsem nevěděl, kde jsem. Měl jsem pocit, že jsem přistál na jiné planetě, protože kolem mě byli sestřičky a doktoři v ochranných pomůckách a vypadali jak marťani. To byl takový šok, než jsem si uvědomil, co se vlastně děje a že o mě pečují a zachraňují mi život. Měl jsem halucinace a omlouval jsem se, protože jsem byl neklidný pacient. Zdály se mi sny, ve kterých jsem viděl tátu, dědu a kamarády, kteří už tady nejsou,“ popisuje.

Šest a půl týdne v nemocnici

„Po ránu to není nic moc, když budu úplně upřímný. Ráno vstanu, holím se u umyvadla a cítím, že ty nožky se třesou. Pak se to nějakým způsobem rozhýbe. Rozšlapu se, rozejdu a v poledne jdu ven se psem,“ vysvětluje, jak vypadá jeho život po nemoci covid-19.

O manžela pečuje jeho manželka Ivana. „Byla to hrozná doba. Báli jsme se, že nepřežije. Já byla v karanténě, takže ke mně nikdo nesměl, ale pomaličku se to zlepšovalo, a když jsem byla negativní, pomáhaly mi děti. Nějak jsme to přežili, hlavně když se nám ozval. Z ničeho nic zazvonil telefon a na displeji jsem viděla jeho jméno, tak jsem tomu nevěřila,“ vzpomíná.

Nemohl mluvit, jenom tak chrčel. Prostě jsem mluvila a věděla, že mě poslouchá. To nám hodně pomohlo. Taky jsme našli fotografie na facebooku Nemocnice Na Bulovce a i když měl rozostřený obličej, poznali jsme ho. Ležel tam uspaný, ale nám paradoxně velmi pomohlo ho vidět,“ vzpomíná.

Müllerovi se neviděli dohromady šest a půl týdne. Zatímco Jiří ležel v nemocnici a skoro o ničem nevěděl nebo se probouzel a zase usínal, paní Ivana byla při smyslech a většinu času zavřená doma. Sama byla totiž také pozitivní. Nemoc covid-19 se u ní ale neprojevila, ačkoli byla v přímém kontaktu s manželem a starala se o něj, když měl horečky. Po jeho převozu na Bulovku zůstala doma a prakticky bez příznaků.

„Příznaky byly. Nepřikládala jsem je covidu-19, ale lehkému nachlazení s velkou únavou a bolestí hlavy,“ vysvětluje.

Nejisté dlouhodobé následky

Jiří Müller má právě po jedné z mnoha kontrol. Na plicích mu našli místo, které budou chtít v červnu prohlédnout CT přístrojem. Není, a zřejmě jen tak nebude jasné, do jaké míry nemoc covid-19 zanechává dlouhodobé následky.

„Ta nemoc je čerstvá, takže neexistují zkušenosti s tím, jak se projeví například v průběhu roku. Lékaři mi sami říkali, že nevědí. Byl jsem pacient s číslem 52 a víceméně jeden z prvních, kterému na Bulovce zachránili život. Jsem jim vděčný a čekám, i oni čekají, jaká bude reakce organismu.“

Někdejší pacient infekční kliniky pražské Bulovky doufá, že si v září s kolegy znovu kopnou do míče. S hráčem, který ho nakazil, už ale zřejmě na společné hřiště nezamíří.

„Zlobím se, protože to musel tušit. Je pravda, že si ho prý na letišti nikdo v té době nevšímal, i když přiletěl s horečkou. Zlobím se, že mezi nás ale šel v takovém stavu. Nevěděl, že má covid-19, to ho omlouvá, ale mně se kvůli němu málem změnil život,“ uzavírá. 

Spustit audio
autoři: Kateřina Havránková , bej | zdroj: iROZHLAS.cz