Létající redaktorka: Vzít francouzskou buldočici na túru nebyl nejlepší nápad

Procházka se psem je vždycky větší zábava než bez něj. V rodině jich máme hned několik. Šumavský dům hlídá bílý švácarský ovčák. Jmenuje se sice Míša, ale svoji tělesnou konstitucí dobře plní funkci správného hlídače. Je celý bílý a ve svém necelém roce váží víc než 30 kilo. Společnost mu často dělá moje Adélka, francouzská buldočice. Je taky bílá a pro srovnání s Míšou má tak o 15 kilo míň. Adélku už z mého vyprávění možná znáte.

Není pes jako pes

Na obhlídku lesa se mnou vyrazili oba. Vybrala jsem klasickou výletní trasu. Nejdřív k řece a pak podél ní lesem až nahoru na kopec. U řeky teď rostou jarní sasanky. Bílé kvítky vždycky utvoří krásný květinový koberec. Sluníčko svítilo, a tak jsem se rozhodla si tentokrát trasu trošku prodloužit. Psi si výlet náramně užívali. Alespoň zatím. Míša radostně skotačil a Adélka ho ve všem následovala. Největší zábavou byl pochopitelně klacek, o který se neustále přetahovali. Několikrát jsme taky museli překonat nějaký ten potůček. Míša to vždycky vzal skrz vodu, kdežto Adélka jako správná francouzská dáma volila cestu po spadlém kmeni. Většinou tam nějaký byl. Šlo jí to skvěle. Až jsem si říkala, že na buldočka je to úžasný výkon. V jednu chvíli bylo potřeba koryto řeky přebrodit. Vybrala jsem místo, kde byla hladina vody nejnižší. Míša situaci vyřešil několika ladnými skoky. Na Adéle už začalo být vidět, že jí opustilo počáteční nadšení. Rozhodla se zvolit sušší variantu skoků z kamene na kámen. V jednom místě ale najednou došly kameny a ona zůstala na jednom z nich doslova uvězněná. Zoufalství v jejím výrazu bylo zřejmé. Nevěděla kudy kam. Musím podotknout, že hloubka vody kolem měla asi tři centimetry, takže by to vyřešila jednoduchým vkročením do vody. Když jsme překonali tuhle náročnou trasu přes řeku, následovalo stoupání do kopce. Pro Míšu byla řeka osvěžením, kdežto pro Adélu začal být výlet hotové peklo. Když si začala lehat na zem s výrazem „Já už nikam nejdu“, bylo mi jasný, že jsem její síly trošku přecenila.

A jak to dopadlo? Do cíle jsme dorazili po několika hodinách, já plná elánu a nadšení z krásné jarní šumavské přírody, Míša myslím se stejným pocitem a Adéla? Už druhý den na mě hraje, že je jí sto třicet let, a že tohle už nechce nikdy zažít.

Tak se mějte krásně a nevláčejte buldočky po dlouhých procházkách! Budou se pak na vás tvářit takhle.

Vaše létající redaktorka

#letajiciredaktorka