Herečka Kateřina Marie Fialová: Ztráta rodičů nikdy nepřebolí, ale zvládla jsem to a makám na sobě

11. červen 2023

Stepovat umí jako málokdo, stejně skvěle zpívá a hraje. Navíc se nebojí výzev – tak by se dala ve stručnosti popsat Kateřina Marie Fialová. Přitom jí osud nenachystal zrovna ideální startovní podmínky. Nejen o bolesti, se kterou se musela vypořádat na prahu dospělosti, mluvila v pořadu Až na dřeň.

Kateřina Marie Fialová je na startu nové životní etapy. Po dlouhých letech totiž odešla ze stálého divadelního angažmá. „Je za tím touha dělat si, co chci,“ říká. Mladé herečce a tanečnici se navíc nahromadilo mnoho zajímavých pracovních nabídek, které by se s divadelními závazky špatně kombinovaly.

Aktuálně třeba začíná s Ondřejem Brzobohatým v Hudebním divadle Karlín zkoušet hru Anděl Páně, kde ztvární Dorotku. „Láká mě tvořit vlastní hudbu, ale nejdřív si to musím dobře promyslet,“ přibližuje své další touhy.

Než jde Kateřina Marie Fialová na zkoušku, musí prý ze sebe vybít fyzickou energii. I proto ostatně chodila jako holka na spoustu kroužků. „Vstávám ráno klidně v šest a jdu běhat se svým psem. Tím se nastartuji a jedu až do jedenácté hodiny večer jako fretka,“ líčí se smíchem.

Energická a talentovaná

Energie má na rozdávání a nejednou už v souvislosti s jejím jménem padla zkratka ADHD. „Mít energii navíc je dobré. Já ale ráda působím vyrovnaněji a začala jsem proto dělat třeba dechová cvičení, která mi hodně pomáhají ke zklidnění i urovnání myšlenek.“ 

Umělecké sklony má po tatínkovi, který hrával na klavír, i po mamince, která tančila. Volba střední školy byla proto jasná – konzervatoř. Nevybrala si bližší Prahu, ale Brno.

„Přišlo mi vřelejší, proto jsem tam na konzervatoř šla. Prahy jsem se nabažila díky stepování.“ Právě díky stepu byla velmi brzy samostatná. Od třinácti let totiž sama dojížděla do Prahy na tréninky.

Životní veletoč

Velmi brzy dospět ji donutil i osud. Když jí bylo šestnáct let, zemřel její tatínek na rakovinu a pár dní po jeho pohřbu se maminka oběsila. Našla ji na půdě.

„To nikdy nepřebolí, jen se s tím smíříte a ta bolest je tupější,“ říká po deseti letech.

„Když někam vejdu, tak nechci být holčina, které se stal v životě nějaký průser. Ale holčina, který se stal průser a zvládla to. Já nechlastala, nebrala drogy, makám na sobě fyzicky, v rámci profese a snažím se od toho odpoutat.“

Jak vzpomíná na svoje rodiče? Jaké bylo loučení s tatínkem? Co ji žene dál? A proč by si přála farmu? Poslechněte si celý rozhovor.

Související