Doteď mě mrzí, že jsem nikdy nevyhrála Wimbledon, říká bývalá profesionální tenistka Helena Suková

Helena Suková prožila dětství v centru Prahy, tenis se učila hrát na Spartě. Tenis hráli také oba její rodiče, tatínek se pak stal předsedou Československého tenisového svazu. V dětství prý ale Helena ani její bratr Cyril neměli pocit, že by je rodiče k tenisu nutili: „Tenis nám naši nevnucovali, nebo vnucovali velmi nenápadně, takže jsme měli pocit, že je to naše volba, což bylo úžasný. A potom mě u tenisu drželo to, že jsem vyhrávala, svůj první turnaj jsem hrála v deseti letech,“ vypráví Helena Suková.

„V naší rodině se traduje, že jsem prý říkala, že tenis je jenom takové hopkání. Navíc mi v první třídě zakázali veškerý sport, i tenis, protože jsem měla skoliózu a kratší nohu. Tak jsem rok nesměla vůbec nic a to byl zlom, když dítěti něco zakážete, tak to samozřejmě hned chce,“ vzpomíná. „Trénink, ten mě nikdy tak úplně nebavil, ale muselo se to. Mě vždycky lákal pocit z vítězství a vyhrávala jsem od začátku, tak mi nic jinýho nezbývalo než trénovat, bez toho to nejde.“

Konec kariéry

„Ke konci roku 97 jsem se rozhodla že skončím v lednu 98 na Australian open, ale tam jsem hned prohrála, a tak jsem si řekla, že ještě zkusím jednou Wimbledon, na který jsem ještě zkusila maximálně potrénovat. A po Wimbledonu v roce 98 jsem skončila.“ A na tenis si prý ani nevzpomněla. „Když jsem skončila, na tenis jsem zanevřela, protože se mi nepodařilo dosáhnout toho, čeho jsem chtěla. Asi dva roky jsem dokonce ani nevěděla, kde mám raketu.“

Jinak to prý ze začátku bylo skvělé: „Nemusela jsem ráno vstávat, běhat, pořídila jsem si psy, navštívila jsem přátele a kamarády a rodinu. Ale tahle euforie trvala dva roky a najednou pak bylo prázdno.“

Nakonec vystudovala psychologii a teď provozuje psychologické poradenství. „Psycholog je spíš jako nejlepší kamarád, který vám ukáže možnosti. Někdy je to složité, ale když se podaří aspoň trošku těm lidem pomoct, tak je to hrozně uspokojující,“ dodává Helena Suková.