Český gandalf na Karlově mostě

Každoročně před Vánocema se snažím vyhnout tomu davovýmu šílenství s nakupováním dárků. I přes tohle všechno mám Vánoce moc ráda. Proto jsem chtěla natočit nějakou reportáž s vánoční tématikou. O pečení vánoček a cukroví už natáčeli kolegové, vánoční trhy už jsme taky měli. Chce to něco jinýho, ale vánočního. Vzpomněla jsem si na kolegu, který kdysi točil o jednom chlapíkovi, který chodí před Vánoci po Karlově mostě a ručně rozsvěcí staré lampy. Bylo jasno.

„Sejdeme se zítra v 16:05 na Křížovnickém náměstí před kostelem,“ řekl zvučným hlasem Jan Žákovec, vedoucí Plynárenského muzea a taky příležitostní lampář, potom co jsem na něj vyhrkla do telefonu, že bych měla velký zájem s ním natočit reportáž.

„Jasně, budu tam!“ Čas srazu mi připadal trošku netradiční a vzbuzoval ve mně zvědavost. Proč zrovna v 16:05 a ne třeba v 16:06 nebo v 16:10? Nebo možná spíš proč ne v celou?

Poznávací znamení: tyč a dva metry a pět cenťáků

Na místo jsem vyrazila s předstihem. V 16:00 už jsem čekala na smluveném místě. Poznávací znamení měla být dlouhá tyč, bez které se lampář při rozsvěcování neobejde. To je jasný, že jo.

V dálce mezi hlavami turistů jsem ho najednou uviděla. Muže v historickém oblečení s dlouhou tyčí v ruce. Nešlo si ho nevšimnout. Neodlišoval se jen oblečením a tou tyčí (určitě se jí říká nějak odborně, něco jako rozsvěcovátko, žhavička nebo tak něco, já jí říkám jednoduše - tyč), ale v davu zkrátka vyčníval. Doslova. Ostatní proti němu vypadali jako trpaslíci. Vážně. I já jsem si tak připadala. Dva metry a pět centimetrů jsou dva metry a pět centimetrů.

Lampář na Karlovým mostě

„A proč jsme se sešli v tak zvláštní čas?“ zeptala jsem se udiveně, jak už je u mě zvykem hned potom, co jsme si podali ruce na uvítanou.

„Kolem čtvrté se touhle dobou rozsvěcují lampy veřejného osvětlení, až se támhleta lampa rozsvítí, tak to bude znamení pro nás, že můžeme vyrazit“. Hned mi došlo, že to bude s tímhle chlapíkem zábava. A taky že jo.

Hned vzápětí jsem zjistila, jak moc je na Karlově mostě pan Žákovec oblíbenou postavou. Všichni turisti z něj byli úplně vedle. Dav cizinců se na nás nalepil rovnou na začátku a celý ten hrozen s námi cestoval od lampy k lampě. Hezky postupně. Nevynechali snad ani jednu.  Když si to zpětně vybavuju, tak to muselo vypadat minimálně zvláštně komicky. Obří chlapík v prvorepublikových hadrech s tyčí v ruce, vedle něj pobíhající o tři hlavy menší ženská s diktafonem v ruce a všude kolem hromada cizinců s foťáky, telefony a selfí tyčemi. V ruce.

Mezi vyřizováním selfíček s cizinci a rozsvěcováním plynových lamp jsme si toho ale stihli celkem dost říct. Dozvěděla jsem se třeba to, že Karlův most je jediným mostem na světě, který je osvětlený plynovými lampami. A taky to, že se Jan Žákovec řadí mezi pravděpodobně nejvyšší lampáře na světě. Jo, a že tyhle každodenní procházky před Vánoci v obložení turistů má vlastně rád. Vždyť je taky světlonoš a to je přeci krásný.

Ať i ty vaše svátky jsou krásný a plný pohody, lásky a klidu.

Vaše Sabina <3 

#letajiciredaktorka