Roman Štolpa: Když je mi těžko, pomáhám si polštinou

Roman Štolpa se narodil a žil v Polsku, a to až do svých pěti let. Do Čech se jeho rodina přestěhovala před tím, než šel do první třídy. „V první třídě to nebylo vůbec jednoduchý. V Polsku jsme všichni, i tatínek, Čech, mluvili polsky a pak v Čechách jsem nebyl schopný se domluvit. Rodiče mi vyprávěli, že když během mojí první třídy byli na třídní schůzce, tak jim paní učitelka jim, že mám malou slovní zásobu. Na to jí maminka polsky odpověděla, že jsem tady teprve půl roku,“ vzpomíná Roma Štolpa.

Do Polska Roman Štolpa stále jezdí, protože tam žijí jeho příbuzní. „Je to můj druhý domov, ty výlety do Polska jsou hrozně fajn." A Polsko je v něm hluboce zakořeněné: "Jsem třeba zvyklý na jiné polévky než se vaří tady, nemám rád jíšku, protože se to v Polsku nevaří. To se léty nezlomí. Na Vánoce třeba nám tchyně dělá české vánoční cukroví, ale v Polsku se nic takového nepeče, tam se dělá biskupský chlebíček a tvarohový dort. Já to vyhledávám, mně se to spojuje s mým dětstvím,“ vypráví.

Česky mluví jako rodilý Čech, ale občas prý do polštiny sklouzne. „Když je mi těžko, někdy v nepříjemné situaci, tak si pomáhám polštinou. Když jsem míval deprese, poslouchal jsem polské písničky.“

Většina Romanovy rodiny jsou lékaři, ale Roman sám na medicínu nešel. Už odmalička ho to táhlo k divadlu. „Ve třetí třídě jsme měli učitele a začali jsme s ním dělat zajímavý věci, hráli jsme si na film. Já jsem se propadnul do jinýho světa, kde nebyly problémy. Otevřel jsem dveře za zrcadlo a už se mi nechtělo zpátky. Jako dítě jsem měl barvitou fantazii, já jsem četl knížky strašně dlouho, protože jsem si je režíroval, všechno jsem si představoval, režíroval v hlavě, a teprve až jsem byl spokojenej s tím, jak to vypadá, tak pak jsem četl dál. Takže jsem třeba jednu knížku četl i půl roku.“

Roman Štolpa se dvakrát léčil ze závislosti na alkoholu: „Závislost mě začala ovládat, jste jejím otrokem a je důležité pochopit, že to tak je a přiznat si, že jste alkoholik. Když člověk najde cestu k sobě, tak vyhrál velkou věc. Já lituju jen jediný věci, že jsem se neléčil mnohem dřív.“